Narození dětí ...

Nikdy by mne nenapadlo, že může být rození dětí taková" věda" :-)

Vždy jsem si myslela, že porod jako takový pořádně bolí, že se to prostě musí nějak vydržet a pak jde život zkrátka dál.

Jak hluboce jsem se mýlila.

Můj první porod byla, z mého pohledu, naprostá katastrofa.

Bolest, kterou jsem prožívala, byla naprosto zničující. Theo se na svět "klubal" celých čtrnáct hodin. A po celou tu dobu mě doprovázely intenzivní bolesti.

Nezkušená, nevědomá, zablokovaná ... s přáním, aby to co nejdříve skončilo. Takový byl můj první porod. Nerada na něj vzpomínám, ale jsem za něj i neskutečně vděčná. Přimnělo mě to totiž uvažovat, zda je to tak správně, a zda je to normální.

A nebylo!!!

První porod se odehrál v porodnici, za občasné přítomnosti porodní sestry, s občasnou průpovídkou, že " to není jak v americkém filmu, že?"

Bolest, samota, strach ..... a následný nezájem o syna, vyčerpanost, zima, a zase bolest.

Tak by se dal popsat můj první porod.

Následovalo nešetrné přiložení syna k prsu a s tím spojené problémy s kojením.

Nevěděla jsem tehdy nic, ale věděla jsem, že tohle se už nikdy opakovat nebude.

Proto jsem se začala pídit po informacích.

A ony se ke mě hrnuly ze všech stran.

Termíny jako - přirozený porod, ambulantní porod, porod doma, bonding, kojení, ... se mi stávaly denním chlebem, kterým jsem se sytila až do dne porodu naší Emilky.

Už jsem věděla, co nechci, a tak jsem se plně zaměřila na to, co jsem chtěla.

Chtěla jsem na svět přivést dítě, o které bych byla schopna se postarat hned po porodu. Chtěla jsem, aby se Emička sama přisála a aby ji u toho nikdo nerušil. Chtěla jsem, aby nás všechny u porodu nikdo nerušil, a tak jsem sepsala svůj porodní plán.

Poslala jsem ho, v dostatečném předstihu, primářce porodního oddělení a také primáři dětského oddělení, protože jsem si s nimi chtěla dojednat ambulantní porod. Čím dál víc jsem se ale zabývala myšlenkou porodit doma.

Zjišťovala jsem si všechna pro a proti a dospěla jsem k názoru, že to tak pro nás bude nejlepší.

Jedna věc mě od toho ale odrazovala - bydleli jsme v paneláku, v podnájmu.

Myšlenka na porod doma a vědomí toho, že to zvládnu, mě nesmírně posilovala jako ženu, jako matku, která sama je schopná a stvořená proto, aby rodila děti, a tato myšlenka mě posilovala i později, když se věci děli jinak, než jsem si přála.

V době, kdy jsem se chystala na porod naší Emičky, vyšel v platnost zákon, který zakazoval odbornou pomoc a asistenci u domácích porodů.

A jelikož jsem "moji" soukromou porodní asistentku nechtěla přivést do problémů, rozhodla jsem se opět rodit v porodnici.

Tentokrát to bylo ale úplně o něčem jiném.

V den "D" jsem ráno vstala v sedm hodin ráno a šla na záchod. O chvíli později jsem musela znovu a to jsem už poznala, že se něco začíná dít.

Zavolala jsem tedy svojí sestře, aby si přijela pro Thea, a Milanovi, aby se otočil a jel zase z práce domů.

Také jsem informovala svoji porod.asistentku, že začínám rodit, tak ať si neplánuje žádné aktivity.

Když jsem byla konečně sama, mohla jsem se začít soustředit na to, že se k nám chystá Emička.

Bolesti jsem se tentokrát nevzpírala, ale cele jsem se ji odevzdala.

Byla jsem sama se sebou a věřila, že mě čeká krásný zážitek.

Střídala jsem pohupování na balóně s bručením a masáží horkou sprchou.

Nakonec jsem se uvelebila ve sprše.

Kdykoliv se mě přišel Milan zeptat, zda něco nepořebuji, vytrhlo mě to z jakéhosi tranzu, ve kterém jsem se nacházela.

Nikdy bych nevěřila, že se dá bolest zmírnit jen tím, že se jí podvolím.

Asi kolem 11 hodiny.jsme zavolali porod.asistentku.

Když přijela, byla jsem rozhodnutá porodit ve sprše, tak se mi odtamtud nechtělo.

Nicméně jsme se vydali do porodnice. Cestou mi praskla plodová voda a když jsme dorazili na místo, za pět minut byla Em na světě.

Tentokrát bez nástřihu, bez medikamentů, bez intervencí...

Byl to nádherný zážitek, porodit ve stoje.

Nádherný zážitek mít na nahém těle právě narozené nahé miminko.                                                    

Nádherný zážitek cítit se tak schopná, silná a šťastná.

Ano, praskla jsem, protože to šlo docela rychle, ale bolest v porovnání s nástřihem byla naprosto nulová.

Během šití měl Emičku na nahé hrudi Milan. Pak ji vážil i měřil on. Nikdo nás nerušil a nikdo nám Em nikam neodnesl.

Proč? Protože jsme se na to náležitě připravili a věděli jsme, že to tak chceme a že na to máme právo.

Thea jsem plně kojila 3 měsíce.

Emu plně celých 14 měsíců a stále kojím jako doplněk 3krát denně.

Zda na to měl vliv způsob porodu, to posuďte sami. Já jsem si téměř jistá, že ano.

Dalo by se dlouze vyprávět, ale prožitek se předat nedá.

A tak ať už stojíte před jakoukoli volbou, přemýšlejte a promýšlejte dopředu. Vyplatí se to!

Shrnutí: Obě své děti miluji stejně :-)

       THEODOREK                                                    EMILINKA